C A7
Ráno se probouzím na smrt unavený,
Dmi G G7
než přijdu k vědomí, poledne je,
C A7
jsem jako motor cestou uvařený,
D7 G G7
kroužky spečené bez oleje,
C E7
a všude okolo mne už tramvaje zvoní,
A7 D7 G7
vůněmi dnešního dne mé město voní,
C E7
a stovky aut a spěch v radostných tvářích,
A7 D7 G7
co radostný člověk, to Čech, všem se to daří,
C E7
to jenom já se kaboním pod obecný vkus,
A7 D7 G C E7 A7DmiGG7CG7
jako když na svůj vlastní, hm, jdu jak na funus.
Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.